Vzápětí po porážce Francie v létě roku 1940 dal Hitler příkaz k vypracování plánu na přepadení Sovětského svazu (SSSR). Rovněž nařídil rychlý přesun prvních jednotek wehrmachtu do blízkosti sovětských hranic. Samotné vlastní přípravy na přímý útok začaly koncem roku 1940. Konkrétní směrnice plánu Barbarossa schválil Hitler 18. prosince 1940. A to za účasti dvou generálů Keitela a Jodla. Při této příležitosti Jodl prohlásil: „ Za tři týdny se tento domeček z karet (myslel tím SSSR) sesype.“ Někdy v této době byl také potvrzen plán, jehož cílem bylo vyhlazení 30 milionů Slovanů. První březnový den roku 1941 navštívil osobně Himmler Osvětim a vybral místo, kde měl vzniknout tábor Birkenau pro 100 tisíc zajatců. Koncem března 1941 si generál Halder zaznamenal do svých poznámek následující: „Naše úkoly týkající se SSSR: vojsko zničit, stát rozbít… Jde o zničující boj…. Nevedeme válku proto, abychom nepřítele zachovali. Příští obraz státu: severní Rusko bude patřit Finsku, nad pobaltskými zeměmi budou zřízeny protektoráty. Ukrajina, Bílá Rus. Boj proti Rusku: zničení bolševických komisařů a komunistické inteligence. Musí být veden boj proti všem rozkladným živlům. To není otázka válečných soudů. Velitelé jednotek musí vědět, oč jde. Boj se bude velmi lišit od boje na západě. Na východě je tvrdost mírností ve srovnání s tím, co přijde v budoucnosti. Ve velkoruské oblasti je použití nejbrutálnějšího násilí nezbytností.“ Zničit, vyvraždit, zlikvidovat, násilí je norma jednání na východě, tyto a podobné výrazy se objevují na všech poradách před bezprostředním zahájením velkého tažení na východ. Ne náhodou Hitler opakovaně označuje válku proti SSSR za válku dvou světových názorů, v níž je nezbytností použití nejbrutálnějších postupů a kde nesmí zůstat místo ani pro malé kompromisy a už vůbec ne pro jakoukoliv případnou rytířskost.

Později byl rovněž vypracován plán pod názvem Generální plán Východ. V hlavním úřadu říšské bezpečnosti začal být vypracováván přibližně během listopadu 1941, dokončen potom na počátku roku 1942. Obsah daného plánu stál ve své podobě jako nástroj budoucích plánovaných zločinů skutečně obřích rozměrů. Počítalo se v něm kromě jiného s germanizací Polska, pobaltských republik i Běloruska nebo také západní Ukrajiny a menší části samotného Ruska. Z těchto území mělo být vysídleno na 31 milionů obyvatel, zůstat měla jen necelá polovina z tohoto počtu. Pozdější upřesnění stanovilo, že toto množství nemusí ještě stačit a vystěhovat bude třeba celkem až 50 milionů osob. Důležitým datem v přípravě útoku proti SSSR se stal i 4. duben 1941. V tento den předal generální ubytovatel wehrmachtu E. Wagner R. Heidrichovi návrh činností úderných oddílů, nechvalně známých einsatzgruppen během tažení na východ. Hlavním cílem těchto jednotek byla likvidace židů, komunistů, sovětské inteligence a lidí neschopných práce. Měly být zabíjeny i děti a ženy, aby se z nich později nestali mstitelé. Důkladně promyšleno bylo i zásobování německých armád při postupu na východ sovětským územím. Jen dva dny před osudným 22. červnem 1941 bylo na poradě k této záležitosti řečeno i toto: „Nevidíme pro sebe absolutně žádný důvod, abychom zásobovali potravinami ruský národ z východního území, které má značné přebytky. Evakuace v širokém rozsahu se stane nutností a je zřejmé, že dějiny připravily Rusům velmi těžká léta. Obrátit pohyb ruských sil na východ je úkol, který bude vyžadovat jen silné povahy.“

V letech 1939 – 1940, kdy Německo začalo obsazovat postupně řadu zemí Evropy, získalo pod svou kontrolu nejen další rozsáhlá území, ale s nimi i nezbytné a tolik zásadní zdroje pro další výboje. Především šlo o další zbraně a pohonné hmoty, další nutné suroviny pro válečný průmysl, ale v neposlední řadě také potraviny. Nezbytností se stalo i využívání levné a snadno dostupné pracovní síly v porobených zemích. Jen v samotném Německu a okupované západní Evropě pracovalo pro válečné potřeby na 4900 středních a velkých zbrojovek a podniků. Ve druhé polovině 30. let vydávalo Německo na zbrojení třikrát více prostředků, než USA, Velká Británie a Francie společně. Již v této době německá produkce čítala měsíčně 140 vyráběných tanků a 700 letadel, kromě jiného materiálu. Zbrojní průmysl byl i přes tuto produkci ještě dále posilován. To vše se odrazilo na uspokojování životních potřeb prostých lidí. Brzy bylo zavedeno přídělové hospodaření nejen s potravinami, ale i dalším zbožím denní potřeby. Potravinové lístky se staly běžnou součástí každodenního života.

Počátkem roku 1941, kdy hitlerovské Německo ovládalo značnou část Evropy a další oblasti velmi vážně ohrožovalo, byl sovětský velvyslanec ve Washingtonu upozorněn americkou vládou na německé plány namířené právě proti SSSR. Na konferenci německých vojenských velitelů dne 3. února 1941 Hitler pronáší tato slova: „Až začne plán Barbarossa, svět zmlkne se zatajeným dechem.“ Vpád na východ byl dlouhodobě a pečlivě připravován hitlerovským velením. Svědčí o tom, mimo jiné i zpráva z 5. prosince 1940, v níž generál Halder uvádí následující plány: „… hlavním cílem je zabránit Rusům, aby se mohli stáhnout na souvislou frontu. Postup na východ bude kombinován takovým způsobem, aby ruské letectvo nemohlo napadat území Německé říše, a aby na druhé straně německému letectvu bylo umožněno podnikat ničivé nálety na ruský válečný průmysl. Takto budeme moci dosáhnout zničení ruské armády a zabránit jejímu znovu vybudování.“ V únoru 1941 dosáhl početní stav německých jednotek v Rumunsku jednoho milionu mužů. Začátkem dubna hitlerovci zahájili útok proti Řecku a Jugoslávii. Za necelé dva týdny po začátku zahájení této agrese kapituluje řecká i jugoslávská armáda. Posledního dubnového dne roku 1941 upřesnil Hitler termín provedení plánu Barbarossa na 22. červen tohoto roku, pohyby jednotek měly začít 23. května 1941. Realizace plánu Barbarossa byla zdržena událostmi v Jugoslávii a Řecku. Major von Gusonius sestavil memorandum začínající těmito větami: „Válku lze vést, bude–li Rusko v jejím třetím roce živit všechny ozbrojené síly. Není nejmenší pochyby, že vezmeme–li si z této země věci, které potřebujeme, bude to mít za následek hlad a smrt milionů lidí.“ Stalin byl v této době ještě stále přesvědčen o tom, že Německo nechystá útok proti SSSR. Již velmi brzy se mělo ukázat, jak velký a tragický to byl omyl. Přitom svědectví o přípravách německé agrese proti SSSR nepocházejí jen ze západních zdrojů. Na hrozící nebezpečí upozorňují mnozí další i v zemích východní Evropy. Množství informací o německých přípravách na vpád do SSSR přicházejí přímo i od sovětské bezpečnostní služby, od pohraničních stráží, vysokých úředníků nebo členů diplomatického sboru. Varování přicházelo i ze sousedních zemí od lidí sympatizujících se SSSR. Mnohá varování pak přicházela dokonce i přímo z Německa, odkud dělníci i příslušníci inteligence zasílají shodné a stejně varovné údaje. Ale ani tyto nemají na příslušných místech v SSSR patřičnou odezvu. Ještě 14. června 1941, tedy týden před vpádem hitlerovských armád na území SSSR vydává agentura TASS komuniké, ve kterém jednoznačně odmítá hlasy o chystané fašistické agresi a důrazně sděluje, že jde o „hrubý propagandistický manévr sil spojivších se proti Sovětskému svazu a Německu, sil, které mají zájem na rozšíření a prohloubení války.“ Toto komuniké nebylo v německém tisku zveřejněno.

Dne 21. června 1941 ve 21 hodin a 30 minut si Molotov pozval von der Schulenburga ve věci narušování hranic německými letadly. Do otevřeného vpádu německých vojsk na území SSSR v té době zbývají již jen hodiny. Ve 4 hodiny ráno 21. června 1941 odevzdává Ribbentrop sovětskému velvyslanectví v Berlíně nótu o vypovězení války. Stejnou nótu následně předává také von der Schulenburg Molotovovi. Hrozba, na niž bylo z různých míst v posledních měsících opakovaně upozorňováno, se naplnila se všemi nejhoršími scénáři. Začíná tak dlouhý, nesmírně ničivý a krvavý konflikt, který ale poměrně brzy vyvrátí mýtus o neporazitelnosti vojenských sil hitlerovského Německa a jeho spojenců.

22. června roku 1941 byla neděle. Toto datum se trvale zapsalo do historie jako začátek Velké vlastenecké války, trvající bezmála téměř celé čtyři roky. Na území SSSR bylo v rychlém sledu postupně vrženo na 152 divizí. Z nich bylo divizí tankových 19 a 14 motorizovaných. Jednalo se dohromady o pět milionů a šest set tisíc mužů. Včetně německých spojenců, tedy Finů, Maďarů a Rumunů narostl počet divizí až na 181. Tato ohromná síla měla rychlým sledem postupovat na východ a zmocnit se hlavního města Moskvy. To mělo způsobit rozložení sovětských vojenských sil a velmi rychlou konečnou porážku SSSR. Německá agrese bezprostředně po vpádu na území SSSR byla zaměřena na tři hlavní směry. Armáda Sever útočila na Pobaltí. Armádní skupina Střed táhla ve směru Minsk – Smolensk – Moskva. Armádní skupina Jih směřovala na Kyjev a Rostov. Celkově šlo o ohromující sílu čítající celkově, včetně německých spojenců na 181 divizí, 18 brigád, 5,5 milionu vojáků, 47 tisíc děl a téměř 4 tisíce tanků. Především v prvních týdnech byl postup wehrmachtu na řadě míst velmi rychlý. Jen za první týdny po 22. červnu 1941 šlo především na severu a středním úseku o postup v délce několika set kilometrů do vnitrozemí. Dne 22. června 1941 vydal Hitler v provolání k německému lidu následující věty: „Jde o spiknutí anglosaských válečných štváčů s židovskými vládci v Moskvě, v centru bolševismu. Německá říše převzala ochranu Evropy a její záchranu. Výsledek boje je nám jasný a může skončit jen vítězstvím německých zbraní.“

Více než 4000 letadel Německa a jeho spojenců napadlo jen za první den vpádu na 70 letišť v pohraničních oblastech. Zničeno tak zůstalo po tomto masivním útoku více než 1200 sovětských letounů. Z toho více než dvě třetiny přímo na zemi. Pro sovětskou obranu to znamenalo výraznou ztrátu, navíc šlo většinou o letadla novější konstrukce. Sovětským jednotkám v této situaci nezbyla často jiná možnost než urychlená improvizace obrany a zamezení ještě větším ztrátám, než těm, ke kterým došlo bezprostředně po 22. červnu 1941. Zejména se obráncům nedostávalo zpočátku nových středních a těžkých tanků. Tento stav se viditelně projevoval při formování obranných linií a blokování postupu fašistických vetřelců v prvních týdnech a měsících Velké vlastenecké války. Německo a jeho satelity jsou zpočátku pány, jak na zemi, tak i ve vzduchu a rychle postupují dál sovětským územím po celé šíři fronty. Například na západní Ukrajině se ocitly mechanizované sovětské jednotky až 120 kilometrů od svých původních stanovišť, která měly bránit. Sovětské motorizované a tankové divize neměly dostatečný počet tanků a vozidel. Navíc ani potřebný počet kvalifikovaných sil nutný pro obsluhu vojenské techniky. Ty síly, jež byly k dispozici, zůstávaly navíc postaveny proti nepříteli připravenému velmi precizně a v plném nasazení. Navíc nepříteli, kterého provázejí značné počty bombardérů podporující rychlý pozemní postup směrem na východ. Právě tyto síly působí zpočátku sovětským obrněným vozidlům obrovské ztráty. Akce sovětských jednotek nejsou vzájemně patřičně koordinovány. Záložní armády konají nesmírně zdlouhavé přesuny do svých bojových postavení. Poslední červnový den dostávají obránci povel k ústupu na linii Korosteň – Novgorod Volynskyj – Proskurov. Město Lvov padá do rukou fašistů. Itálie, Slovensko, Finsko a Maďarsko vyhlašují válku SSSR. Finsko a Maďarsko navíc poskytují svá území k dispozici německá armádě. Hlavní sovětský štáb dává rozkaz k ústupu ze západních oblastí Ukrajiny a stažení na opevnění ukrajinských hranic z roku 1939.

Celá země poté se znepokojením poslouchá rozhlasový projev Stalina dne 3. července. Oznamuje v něm ztrátu Litvy, téměř celého Lotyšska a Běloruska a také západní Ukrajiny. Zaznívají slova o bombardování Kyjeva, Sevastopolu nebo Smolenska. Pro mnohé jeho slova působí jako šokující a málo uvěřitelná realita. Nejvyšší sovětský představitel oslovuje lid země nejen slovem soudruzi, ale i bratři a sestry a nezastírá vážnost situace: „Při vynuceném ústupu je třeba dopravovat do zázemí všechny železniční vozidla, nenechat nepříteli ani jedinou lokomotivu, ani jediný vagon, jediný kilogram obilí, ani jediný litr pohonných látek. Kolchozníci musí odvést z místa všechen dobytek. V oblastech okupovaných nepřítelem je třeba organizovat jízdní i pěší partyzánské oddíly k rozpoutání partyzánské války všude a na všech místech, k vyhazování mostů, železnic, k pálení lesů, skladů, obchodů.“ Stalin dále oceňuje Churchillův projev a prohlášení americké vlády o poskytnutí pomoci. SSSR je připraven k dlouhému boji. Po počátečním šoku dodávají odhodlání hesla jako Druhá vlastenecká válka, Druhý rok 1812, Za vlast, čest a svobodu a další podobná.

Ve druhé polovině července dochází k prvním bombardovacím náletům na Moskvu. Koncem července přijíždí do Moskvy Rooseveltův vyslanec Hopkins a americká vojenská mise. Jsou podepsány dohody s Československem i polskou vládou v Londýně. Obě země dostávají právo vytvářet a cvičit na území SSSR jednotky složené z jejich příslušníků. V srpnu 1941 se v Moskvě uzavírají dohody s Belgií a Norskem. Ve stejném měsíci je Stalin jmenován generalissimem SSSR. Dne 15. srpna 1941 navštívili anglický a britský velvyslanec Stalina a informují jej o tom, že jejich země podepsali Atlantickou chartu. Rooseveltův syn později o jednání Churchilla na této schůzce podal zajímavé svědectví: „Jeho důvěra v obranyschopnost Rusů byla chabá, ne–li žádná. Mluvčí Británie se snažili přesvědčit USA, že je třeba posílat co nejvíce materiálu na základě půjčky a pronájmu do Anglie a co nejméně do SSSR. V duchu jsem se ptal, zda si britská říše nepřeje vidět, jak se Němci a Rusové hubí navzájem, zatímco ona sama sílí čím dál víc.“ Prezident USA zároveň na této schůzce navrhl debatu tří o dlouhodobém programu zásobování sovětské armády. Stalin začal opakovaně naléhat na vytvoření druhé fronty, zůstával ovšem nevyslyšen. Ve druhé polovině září 1941 zástupce SSSR přiváží do Londýna sovětský souhlas s Atlantickou chartou. V téže době dochází prakticky po celé září denně k bombardování Leningradu. V září se také završuje krutý osud několika sovětských armád u Kyjeva. Velení velmi chybně odhadlo situaci na tomto úseku fronty, když přecenilo možnosti vlastních sil. Důsledky byly tragické. Z 657 tisíc mužů se jich z obklíčení podařilo dostat jen přibližně 150 tisíc. Roztroušené skupiny unikaly z obklíčení ještě celé týdny, to ale nic nezměnilo na obrovských ztrátách.

Od 29. září do 1. října 1941 se v Moskvě konala konference za účasti lorda Beaverbrooka a A. Harrimana. Na ní se Anglie a USA zavazují, že v období od října 1941 do konce června 1942 postupně dodají do SSSR měsíčně 400 letadel, 500 tanků, 200 protitankových děl. Dále také 2 tisíce tun hliníku, 1000 tun pancéřových desek, 7000 tun olova, 152 protiletadlových děl a 756 protitankových děl. Sovětská vláda se naproti tomu zavázala dodat Anglii a USA potřebné suroviny pro zbrojní průmysl. Během jednání této konference je rozpoutána bitva o Moskvu. Tato bitva si bezpochyby zasluhuje samostatný text, jelikož se výrazně zapsala do celých dějin 2. světové války.

Především během prvních dvou až tří měsíců války utrpěl SSSR značné ztráty zejména na lidech a materiálu. Průmyslový potenciál země však zůstal z převážné části zachován. Hitler věřil, že se již během července zmocní Moskvy a tím prakticky způsobí porážku celé země. Němci zpočátku pevně doufali ve velmi rychlé ukončení války v řádu týdnů. Nepodařil se jim ale jejich plán na rozlomení hlavních sovětských sil na několik menších částí a jejich postupnou následnou likvidaci. Německé armády a jejich spojenci hlavně zpočátku disponovali velkou předností. Tou byla značná pohyblivost jejich sil při rychlých přesunech. Například jejich organizace železniční dopravy byla propracována velmi detailně. Na sto tisíc inženýrů a dělníků Todtovy organizace zvyšovalo pohyblivost armády nesmírně účinným způsobem. Němečtí ženisté dokázali velmi rychle měnit rozchod sovětských kolejnic, aby pasoval na jejich lokomotivy a vagóny. Díky tomu mohly německé armády velkou rychlostí postupovat Ukrajinou hlavně v srpnu a září. Německé ženijní jednotky se plně osvědčily také při přípravě přechodu velkých řek, například Dněpru. Když po šestitýdenní hrdinné obraně nakonec padl Kyjev, byl to pro obyvatele SSSR nepochybně velký otřes. Byla ztracena bohatá ukrajinská řepařská oblast (vyráběla 60% veškerého sovětského cukru), významné průmyslové oblasti i velké obilné plochy. Do historie se zapsali, kromě mnoha jiných v prvním roce Velké vlastenecké války také legendární obránci Oděsy. To samé platilo například i o Leningradu a těch, kteří odolávali náporu fašistů. Toto město na Něvě přečkalo mohutné nápory německých sil a pomáhalo posilovat sebevědomí celé země v těch nejtěžších chvílích, kdy se situace jevila jako velmi kritická. Důležitým faktem také bylo, že sovětský dopravní systém v prvních týdnech a měsících války přes všechny problémy nezkolaboval.

Sověti dokázali navíc, což byl jeden z klíčových faktorů celé války, včas přesunout důležitý průmysl za Ural. Zde byl již navíc předtím vybudován značný průmyslový potenciál. Sovětské vedení učinilo tímto rozhodnutím nesmírně prozíravý krok. Ten se právě nyní měl výrazně zúročit. Podle dobového sovětského tisku bylo třeba k přestěhování jednoho významného podniku potřeba na 7000 železničních vagónů! Sovětské vedení bylo nuceno pod tíhou nepříznivých událostí sáhnout i k dalším bolestivým krokům vůči obyvatelstvu žijícímu na Němci obsazených územích. K nim patřila i opatření týkající se zemědělské produkce Ukrajiny. Šlo o opatření směřující k tomu, aby fašističtí okupanti nemohli těžit ze zemědělské ho potenciálu Ukrajiny. Byly proto odtud odvezeny také všechny traktory. Stovky a stovky traktorů se přesunovaly dále na východ a projížděly při tom i ulicemi Moskvy. Již první týdny německého vpádu na území SSSR ukázaly jednu zásadní skutečnost. Hitlerova taktika bleskové války a moment překvapení začaly selhávat. Obránci se přes četné těžké rány dokázali okupantům postavit a jejich rychlý postup brzdit. Již v průběhu října 1941, kdy Hitler pyšně vyhlašoval, že se velmi blíží konečné vítězství, ale nastával naopak postupný obrat. Viditelně se přiblížila doba, kdy padl pod Moskvou v mrazivých zimních dnech a nocích mýtus o neporazitelnosti německé armády. Ztráty hitlerovských armád při jejich východním tažení za rok 1941 byly rovněž výrazné a lze je dobře ilustrovat na dvou údajích. Činily v průměru každých měsíc na 155 tisíc padlých a na 400 tanků zničených v boji. Velká vlastenecká válka však pokračovala ještě dlouho v krvavých bojích dál. Konec podzimu roku 1941však dal již velmi jasné signály o tom, že Hitler své východní tažení může přes všechny proklamace i velmi drtivě prohrát. Celý svět tak s nadějí upíral svůj zrak právě k SSSR, jeho vyspělé armádě a statečnému obyvatelstvu, které nejtíživěji neslo na svých bedrech celá dlouhá válečná léta.